Koupit si drahé parkování není zas až takový problém, ale zařídit si co možná nejlevnější parkování v Praze, to už chce trochu snahy a fištrónu. Ovšem v létě mi situaci Pražáci dost usnadňují, protože část vyrazí do Chorvatska (byť současná covidová opatření to trochu komplikují) a část na dovolenou někam jinam. To v praxi znamená, že ulice, a tedy i parkovací místa jsou vylidněná a cizinci se tady zatím taky úplně nehrnou.

Léto v Praze

Osobně pokud v Praze v létě být nemusím, tak nejsem, jenže letos musím. Pracovní povinnosti (uznávám, že dobře placené) mě přibrzdily v hlavním městě. I tady za to trochu může covid, ale to si nechám na nějaký jiný příspěvek. Faktem je, že prázdniny a klient mi poskytli nevyžádanou šanci se toulat po Praze a všímat si věcí, které by mi asi zůstaly skryty. Nebudu zastírat, že mám rád pivo z malopivovarů a soukromých hospodských pivovárků. Vůbec jsem netušil, kolik jich tady je. Pivní kultura se tady docela příjemně rozrůstá. Na pivo samozřejmě nemá smysl jet autem, takže tady mě parkovací místa netrápí. To ale neznamená, že když jsem zodpovědný já, jsou zodpovědní všichni.

Ze zasedačky do hospody

Stala se mi situace, nad kterou budu ještě dlouho přemýšlet. Sedím si u polotmavé třináctky, kontroluji na mobilu e-maily a odpovídám ve svých oblíbených facebookových skupinách, když tu o stůl vedle zapadne partička čtyř rozjařených chlápků mluvících anglicky tak nahlas, že se nedalo neposlouchat. Asi byli různých národností a angličtina byla jejich společným dorozumívacím jazykem.

Pokud jsem to pochopil správně, měli nějaký firemní meeting a po něm šli zapít nařízení ne zrovna populárního šéfa. Čtyřpísmennému slovu, respektive nadávce začínajícímu na „f“, rozumí i ten, kdo o angličtinu nikdy nezavadil. „No co, holt není každý den posvícení, ne pokaždé se zadaří. Oni jsou naštvaní, ale já mám své pivo a kdyby mě nerušili, nic ke štěstí by mi nechybělo. Občas mám rád svou pivní samotu,“ myslel jsem si a snažil se jim nevěnovat pozornost. Ale šlo to jen stěží.

Mohlo by vás to zajímat  PROČ NEVIDÍM PARKOVÁNÍ U LETIŠTĚ PRAHA?

Opilý řidič veselý vrah

Rozhodli se z nabídky ochutnat všechna piva, což znamenalo 4 kousky různé síly. To by bylo naprosto v pořádku, kdyby se poté, co zaplatili, nezačali dohadovat, kdo bude řídit. Evidentně přijeli jedním vozem zaparkovaným někde poblíž a dojen měli kousek za Prahu. Rozeznal jsem slovo Průhonice a hotel, takže bylo jasné, že je čeká průjezd celou Prahou. Nakonec se nějak dohodli a mě nechali v rozpacích.

Co byste dělali vy?

První co mě napadlo, že si nechají zavolat Modrého anděla a nechají odvézt sebe i auto. Uznávám, že vzhledem k tomu, že se hašteřili o to, kdo bude řídit, to byla naivní představa. Jenže pak mi došlo, že po těch pivech pojedou Prahou a jejich rozhodovací schopnosti a rychlost reakcí rozhodně nebyly ve stavu, v jakém bych je chtěl coby chodec potkat. Sám jsem si totiž chtěl procházkou trochu vyčistit hlavu od pracovních myšlenek a vlastně i od alkoholu.

A teď k tomu dilematu, co mi leží v hlavě. Měl jsem je „prásknout“, stačilo zavolat na 158 a nahlásit co a kde se chystá. Nebo aspoň upozornit číšníka. Nebo to nechat být, vždyť mi do jejich případné autonehody mi vlastně nic není. Proč mi to leží v hlavě? Protože mám kámoše, bývalého velmi zdatného cyklistu, který po „setkání“ s opilým řidičem skončil slušně rozlámaný a s vnitřními zraněními na pár týdnů v nemocnici. A to nepočítám měsíce rekonvalescence. A díky šroubů v noze se zpět do vrcholné formy už nikdy nedostal.

Na druhou stranu už od mládí tvrdím, že žalovat se nemá a slovo „udavač“, které mi v hlavě při myšlence zavolat na policii naskočilo, mi rozhodně nebylo příjemné. Vlastně to v hlavě sám v sobě nemá dořešené dodnes.